Kniha Kurandera- Duchovný román o hľadaní podstaty ženskej sily

Autorom tejto knihy je Hernán Huarache Mamani – kečuánsky indián, ktorý sa narodil v andskej dedinke Chivay. Vyštudoval ekonómiu na univerzite v Arequipe a pracoval ako ekonóm na peruánskom Ministerstve poľnohospodárstva. Vážna choroba ho prinútila vrátiť sa do rodnej dediny. Lekári mu nedávali nádej na vyliečenie, napriek tomu mu zdravie navrátil jeho otec, poľnohospodár a kurandero (prírodný liečiteľ a šaman v jednej osobe).
„Bola to pre mňa facka. Myslel som si, že to, čo ma učili na vysokej škole, je jedinou existujúcou pravdou. Napriek tomu mi skromný človek ako je môj otec ukázal, že existuje aj iný druh poznania, o ktorom som nemal potuchy. „Hernán objavil svoje korene, úplne zmenil spôsob svojho života a začal sa venovať magickému, léčitelskému a náboženskému učenia dávnych andských kuranderov. Dnes je jedným z posledných žijúcich dedičov tejto andskej tradície a šíria svoje duchovné skúsenosti po celom svete.

1.Ukážka z knihy Kurandera

Kapitola 1. Máš velkou moc

„Bouřka ustala, ale na vyprahlou a žíznivou půdu Coporaque se nepřestal snášet vytrvalý déšť. Temné mraky zcela pokrývaly nebe, jako by chtěly oznámit, že v této části Peru právě začalo období dešťů. Silný liják postupně zeslábl na jemný déšť. Malý, sotva sedmiletý chlapec jménem Tilico vyběhl do ulice hrát si v kalužích. Skákal bosýma nohama ve vodě a stříkal ji všude kolem. Náhle se zarazil a zůstal ohromeně stát: dům, který stál opodál, olizovaly plameny. Rozběhl se domů s křikem: „U sousedů hoří! Na střeše jsou plameny!“ V tu chvíli už ale byly výkřiky „Hoří!“ a „Oheň!“ slyšet všude kolem. O několik minut později začal vyzvánět na poplach i kostelní zvon.

Ženy i muži vyběhli na ulici s křikem: „U Quispů hoří!“ Někteří dorazili vyzbrojeni vědry, žebříky a motykami. Ze slámy na střeše zvlhlé deštěm šlehaly vysoko k nebi plameny. Lidé rozrazili vstupní branku, přeběhli malou zahrádku a na zemi u vchodových dveří hořícího domku spatřili Kantu. Ležela tam bezvládně v promočených šatech. Skupinka čtyř lidí ji velmi opatrně zvedla ze země a přenesla na bezpečnější místo, zatímco se ostatní – mladí i staří – zoufale snažili uhasit oheň.

Dívka náhle jako by procitla ze sna. Bylo zřejmé, že neví, co se stalo. Otevřela oči. Překvapil ji dav lidí shromážděný kolem ní. Všichni ji udiveně pozorovali. Starý Tata Facundo zoufale plakal, zatímco jeho žena Mama Santusa si ji smutně prohlížela a soustředěně jí masírovala břicho a hrudník.

Kantu je znala. Všichni byli indiáni jako ona. Nosili pestrobarevné oblečení vyrobené z vlny ovcí a lam. Někteří z nich neměli žádnou pokrývku hlavy a z mokrých vlasů jim stékaly dešťové kapky. Jiní měli na hlavě mokrou čepici nebo chullos. Někdo měl na nohách typické andské sandály, vyřezané z pneumatik, ostatní byli bosi.

„Sláva! Sláva!“ vykřikoval Facundo, který přestal plakat a zasmušilý výraz jeho tváře vystřídal zářivý úsměv.

„Pospěšte si! Musíme jí sundat ty mokré šaty,“ křikla Mama Santusa a nepřestávala Kantu energicky masírovat. Kromě hrudi a břicha jí začala třít i paže. Pak osušila Kantu obličej, zvedla jí hlavu a položila si ji na paži.

„Ach milá holubičko! Mysleli jsme, že už jsi nás opustila navždycky,“ pronesl dojatě Tata Facundo, když si utíral slzy. „Vezměte suché deky a oblečení. Honem! Odneseme ji ke mně!“

Facundo byl obyčejný, prostý stařec, který se vždycky staral o dění kolem sebe. Měl rád bližního svého a svůj národ považoval za jednu velkou rodinu. Na světě neexistoval člověk, který by si na něj mohl stěžovat. Byl velmi citlivý a sdílel s ostatními jejich trápení, jako by byla jeho vlastní. Neuměl číst ani psát, ale dobře věděl, co je to otcovská láska. V jeho domě se vždycky našel kousek chleba, přístřeší a dobrá rada. I když Kantu nebyla jeho pokrevní příbuzná, měl ji moc rád a bral ji jako svou dceru. Rád jí říkal „holubičko“, bylo to něžné oslovení, které obyvatelé And často používají, když mají oslovit nějakou ženu. Připomíná lásku a něžnosti, které si mezi sebou holubi vyměňují.

Krátce nato dorazila i Mamma Josefa. Hubená, mlčenlivá, někdy trochu nedůtklivá žena. Vypadala zamyšleně, občas i trochu tajemně. Když šlo ale o pomoc druhým, byla vždycky ochotná a vstřícná. Přestože bydlela jen o pár domků dál, s Kantu se nikdy nedala do řeči. Jen na ni pokaždé hleděla a usmívala se. Ten den měla Josefa na sobě temně modrou sukni, šedou halenu se vzorem fuchsiové barvy a přes ramena měla přehozenou deku. V ruce nesla další deky na přikrytí dívky, ale jakmile ji spatřila, vykřikla: „Potřebuje suché oblečení. Krvácí! Honem! Musíme ji ihned ošetřit!“

Když nesli sousedé Kantu do Facundova domu, pozorovala celou cestu úplně mokrou zem, po které ještě stékaly drobné potůčky dešťové vody.Otočila hlavu směrem k jejich domu: ve slaměné střeše zčernalé ohněm zela velká trhlina, kterou bylo možné zahlédnout trámy a kulatinu. Několik mužů si ve velkém zmatku podávalo vědra s vodou a snažilo se získat kontrolu nad ohněm, jiní tloukli mokrými dekami do stále ještě doutnající slámy. Starci, ženy i děti, všichni ve svých pestrobarevných oděvech stáli na ulici a pozorovali zoufalý boj s ohněm.

V tu chvíli si Kantu vzpomněla, co se před několika hodinami stalo… Hleděla na nebe opřená zády o vchodové dveře. Hrozivá černá mračna se rychle přibližovala. Vypadalo to, že odpoledne konečně smočí vyprahlou zemi první déšť. V dálce na obzoru byly mraky tak černé, že zcela zakryly hory pod sebou. Nebyly vidět ani jejich obrysy. Znenadání se zvedl prudký vítr a rozpohyboval listy eukalyptu. Na dvorku se utvořil vzdušný vír, který jako obrovský vysavač nasával suché listí, papírky, kousky plastu i drobné smetí.
Kantu zůstala stát ve dveřích a sledovala, co se děje. Dlouhé vlasy jí v silném větru poletovaly kolem obličeje. Tělo jí chránila halena a dlouhé kalhoty. Zdálo se, že se mohutná černá mračna přibližují stále rychleji, když tu náhle vítr začal měnit směr. Nebe vmžiku potemnělo a zčernalo. Několik minut poté se začalo blýskat. Vypadalo to, jako by se nebe otevíralo, roztínané stále znovu bezpočtem zlatých nožů a mečů. Blížila se jedna z těch bouřek, které se často nevidí, s hromy, blesky a burácením, nesoucím se vzduchem jako kanonáda.

Kantu necítila žádný strach. Za tu dobu, co žila v této vesničce přimknuté k hoře, zažila několik velmi silných bouřek. Byla zrovna uvnitř domu, když náhle z ničeho nic pocítila silný neklid. Hřmění se přibližovalo. Nějaký hlas kdesi uvnitř jako by křičel, aby utíkala ven. Na chvíli zaváhala, ale pak se rychle dala do běhu. V té chvíli zaslechla ohlušující ránu. Jejím tělem projela bolest, jako by se do něj zabodávaly tisíce jehel, a zároveň ucítila zápach spáleniny. A pak najednou neviděla vůbec nic. Zdálo se jí, že se propadá do bezedné hlubiny. Když přišla Kantu znovu k vědomí, cítila bolest v každém kousku svého těla, z nosu a uší jí tekla krev. Starci ji položili na jednoduchou postel. Pak vyšli z místnosti, aby uklidnili ostatní sousedy. „Slečna Kantu byla zasažena bleskem, ale žije. Potřebuje ošetření a péči. Zůstane tady, dokud se nevrátí její rodiče.“

Elektrický výboj ji naštěstí nezasáhl v plné své síle. Téměř se jí podařilo mu uniknout. Kdyby ji zasáhl přímo, zcela jistě by ji zabil. I tak ji brutálně srazil k zemi, přestože už byla několik metrů od domu. Kantu chtěla vstát, ale prudká bolest v ramenou a zádech ji přikovala zpět na lůžko. Hlava jí třeštila. Měla pocit, že se jí každou chvíli rozskočí. Všechno se seběhlo tak rychle. Skoro tomu nemohla uvěřit. Nemohla se hýbat, její tělo úplně znecitlivělo. Mama Santusa a Mama Josefa ji svlékly a začaly jí oblékat suché oblečení. Jakmile se ale látka dotkla kůže, po celém těle jí přejel mráz. Vnímání doteku nebylo stejné jako dřív. Jako by se kůže oddělila od těla. Cítila svírání na hrudníku, bránící jí v dýchání. Silná bolest jí projela podél celé páteře. Pokusila se vstát, ale tělo ji neposlouchalo. Snažila se promluvit, ale její ústa nevydala ani hlásku. V očích se jí zračila bolest. Cítila se bezmocná, bezbranná a slabá. Zaplavil ji strach ze smrti a její vnitřní hlas křičel: „Jsem živá! Nechci umřít! Chci žít!“ Ta slova ale zněla pouze v její hlavě. Z očí jí po tváři stékaly slzy velké jako hrách. Když Mama Santusa uviděla, že Kantu pláče, pohladila ji po hlavě a začala jí ožehlé vlasy ještě zvlhlé deštěm sušit dekou.

„Odpočívej. Snaž se moc nenamáhat. Blesk ti naštěstí nic neudělal. Uvidíš, že ti brzo bude zase dobře,“ řekla a opět jí začala masírovat hruď – tentokrát vlažnou směsí léčivých bylin. Kantu se začalo dýchat mnohem lépe. Vzápětí se ale rozklepala. Čelist se jí tak roztřásla, až jí začaly cvakat zuby. Přinesli jí bylinkový čaj, který připravila porodní bába Mama Jovita. Byla to stará prošedivělá žena s obličejem zcela zbrázděným vráskami. Světlo v jejích očích ale vypovídalo o velké vnitřní síle a silné nezkrotné duši. Ovládala tajemství bylin a přiběhla na pomoc hned, jak se dozvěděla, že je ve vesnici někdo zraněn. Stačilo, aby Kantu vypila několik doušků vlažné tekutiny a hned měla pocit, že se jí síly zase vracejí. Pak ji přepadla únava. Víčka jí tak ztěžkla, že nedokázala udržet oči otevřené. Zavřela je a okamžitě usnula.

„Nechme ji odpočívat. Bude-li se za tři dny cítit lépe, bude to znamenat, že se uzdravuje. Jinak bychom museli zavolat nějakého kurandera. Ale možná si ji blesk vybral, aby se kurandera stala právě z ní…,“ řekl jeden z přítomných starců.

Podle staré pověry jsou ženy a muži zasažení bleskem předurčeni k tomu, aby se z nich stali kuranderové. Toto přesvědčení souvisí s léčením za pomoci Pachamamy, které používali léčitelé známí jako Hampi kamayoq. I když je dnes toto léčení už jen velmi málo rozšířené, existují komunity, kde se stále ještě používá. Ve společnosti Tawantinsuyo, kde byla zavedena dělba práce, se řešení zdravotních problémů svěřovalo těm nejschopnějším a nejzdatnějším jedincům. Proto byl lékař považován téměř za mudrce. A protože úkol, kterého se měl zhostit, nebyl vůbec jednoduchý, musel být silnou osobností a disponovat navíc zvláštními schopnostmi. Mezi jeho povinnosti nepatřilo jen léčení lidí. Bojoval i s neduhy a nemocemi, které sužovaly rostliny a zvířata. Proto byl Hampi kamayoq vždy obestřen tajemstvím a mocí. Své dovednosti jako představivost, úsudek, abstrakci a pozorovací schopnosti používal v mnohem větší míře než průměrní lidé. Patřil k uzavřené skupině jedinců, která byla součástí společenského jádra komunity.

Hampi kamayoqové se setkávali v uzavřených skupinách, kde jim byla předávána tajná zaklínadla a byli seznamováni s různými rituály a léčitelskými technikami. Procházeli velmi podrobnou teoretickou i praktickou přípravou a skoro vždy patřili k vrstvě kněží.
Náročný proces zasvěcení začínal ve Wamaqu. Byli také podrobováni půstům, odříkání, zkouškám odolnosti, fyzickým i mentálním cvičením a v neposlední řadě se učili překonávat strach z neznáma. Jejich strava byla skoro výhradně vegetariánská a zahrnovala
byliny, kořeny, ovoce, ale hlavně kukuřičná zrna. Nesměli jíst maso ani ryby a měli zákaz pít alkoholické nápoje.“

2. krátká ukázka – z kapitoly 9.

Znalosti jsou mocné

„Kantu na sebe hodila své oblečení a natáhla se na postel. Mama  Maru vedle ní pronesla: „Pamatuj si, že ve vědění je velká síla. Nyní se staneš součástí skupiny žen, které se naučily ovládat hadí sílu. Zjistíš, že to, co tě až dosud učili, není skutečný život. Ten opravdový spočívá v něčem jiném. Tady se naučíš být ženou.“

Kantu ji v tichosti poslouchala a snažila se zachytit každý detail. Kurandera pokračovala: „Musíš si také uvědomit, že „moudrost“ sama o sobě nic neznamená, pokud ji nosíme jen v sobě. Musí být předávána dál, jinak skončí jako šperky – měly by sloužit jako ozdoba, ale většinu času jsou schované na nějakém bezpečném místě. Moudrost je moc, která pochází z činnosti. Můžeš použít tuto sílu, kdykoli budeš chtít. Jen tím, že budeš zkoušet a experimentovat, můžeš  zjistit a ověřit si, jestli to, co děláš, je dobré nebo špatné. Jestli jdeš správným směrem nebo ne.“

S těmito slovy přiblížila své ruce ke Kantinu čelu, položila oba palce na kořen nosu a bříška ostatních prstů jí položila na spánky.

„Myšlenky lidských jedinců jsou velmi často zmatené a nemají žádný účel ani cíl. Směr své cesty člověk najde jen tehdy, pokud něco dělá. Když se chceš například vydat na nějakou cestu, uvědomíš si, že to děláš ve chvíli, kdy uděláš pár kroků. Jen tak můžeš zjistit, co tě čeká dál. Pokud se zastavíš, nebudeš přesně vědět, kam by tě tahle cesta zavedla a budeš ztracená. I kdyby ses ztratila, vždycky se můžeš vrátit zpátky a zkusit to jinudy.“

Kantu pozorně poslouchala všechno, co jí mama maru říkala. Najednou cítila, jak ze stařenčiných rukou začalo sálat intenzivnéí teplo, které pronikalo do nejhlubších částí její bytosti. Vylekala se. Jako by jí elektrický proud stoupal od kostrče páteří až do hlavy. Něco v jejím nitru se pohnulo. Téměř ztratila vědomí. Slyšela uvnitř zvláštní zvuk, který se podobal syčení hada. Se zavřenýma očima vnímala celý vesmír osvětlený jasnými body, které se ve zlomku vteřiny rozpínaly a zase smršťovaly. Pak se jí zmocnila  únava, která ji stahovala do říše nevědomí, přestože v její hlavě se stále rozléhala ozvěna hlasu staré kurandery:“ Myšlenky lidských jedinců jsou velmi často zmatené a nemají žádný účel ani cíl. Směr své cesty člověk najde jen  tehdy, pokud něco dělá…Když vyrazíš na cestu a ztratíš se, vždycky se můžeš vrátit zpátky.“